Nedivím se, že je tak složitý si v Indii jen tak koupit pistoli. Drtivá většina podobných chudáků z branže jako jsem já by totiž obcházela továrny a střílela Indy po tuctech jako Australani králíky. Čumím na Inda, kterej právě vymejšlí jednu z mnoha neuvěřitelně brilantních výmluv, která mi objasní, proč se tím trikem který ušil nedá prostrčit hlava. Na čele mi klepe malá žilka. Objevila se tam před pár měsíci, nenápadně a pomalu si vypracovala hlavní roli na mým ukazateli starostí. Bije na poplach. „Tím tričkem se nedá prostrčit hlava, protože nitě se cestou po městě srazily a stáhly průkrčník, takže za to nemůžeme. Letos jsou opravdu extrémní vedra. Zatracený globální oteplování.“ Chvíli otvírám pusu jen tak na prázdno, abych zajistil přísun okysličený krve do mozku. „Éée...e. Hrmphff...“

Když blesky rozsvítily těžký mračna nad lodí, nikdo tomu nevěnoval moc pozornosti. Moře je pro mě dobrodružný místo. Když se pevnina ztratila z dohledu a všude kolem rezavýho trajektu se rozprostřela mořská hladina, zabušilo mi srdce adrenalinem. Nemám moc příležitostí na výlety tohoto typu, protože většinou jenom závodím s časem někde na souši. Tyhle chvíle jsou pro mě svátkem a nějaká bouřka mi ho rozhodně nezkazí. Vlny který narážejí na trup lodi jsou dotěrnější každou minutou. Loď se prodírá kupředu se samozřejmostí buldozeru, kterej rovná se zemí váš novej kvartýr. Cestující jsou na vyjímky klidní a cesta získává vzrušující ráz. První kapky se rozpleskly o zábradlí. Otřel jsem je rukou a sleduju drobný mokrý čárky, který vytváří. 

O dva týdny později se mi podařilo na recepci hotelu uprostřed Číny po několika minutách hereckých kreací a malování objednat redukci na zásuvku. Donesla mi jí pokojská, nikoliv krásná. Mrskla plastovej dekl s otvůrkama na stůl a odkrkla si mezi dveřma tak ukázkově, až jsem musel zamrkat očima, protože jsem získal pocit, že sedím zase zpátky v hospodě v Litoměřicích. Zastrčil jsem rozvrzanej plast do zásuvky, zablesklo se, ozval se takovej ten chřestivej zvuk co uslyšíte pár hodin před tím, než vám amputujou ruce a já dostal ránu do prstů silnou tak, že mě zabrněly zuby. „Íííííh.“ Odskočil jsem od zčernalýho plastu a převrátil židli, udělal kotrmelec pozadu s vrutem hičmo obličejem do pelesti. Když mi přestaly stát chlupy na celým těle a dokázal jsem zase mluvit bez zadrhávání, požádal jsem recepční, jestli nemá nějaký spolehlivější model. Babka přišla, oči v sloup jako duch, co jsem to za debila. Zastrčila kabel od nový redukce do zásuvky, ozvalo se zachřestění a bába dostala ránu jako dělo, přeskočila dokonce převrácenou židli a dopadla v divoký parodii na stredla zádama na noční stolek. „Éée...e. Hrmphff...“

Čekají mě ještě dva týdny v Indii než se budu moct vrátit do míst, kde se neválí hovna v příkopech a prdele se neutírají rukou. V Colombu dneska sestřelili dvě povstalecký letadla. Jedno přímo na letišti. Tak snad jim pro tenhle měsíc došly dodávky letadel z Čech. Minule pro změnu vyhodili autobus. Asi abych si uvědomil, že tenhle ráj není úplně zadarmo a má na duši taky černý šrámy. Za pár dní mě zhltne Čína. Ten podivnej svět kterej se vzpírá vší logice a předpokladům. Aby nebylo podivností málo, zdá se, že tam všechno běží podle plánu a já marně hledám něco mezi řádky. Místo, kde se to celý podělá a já budu moct konečně prohlásit „Já vám to říkal.“ Nic. Všechno funguje. Zvláštní. Z drobných kapek vyrostl děšť a z toho pořádná průtrž mračen. Plynulej přerod, kterej změnil modrou hladinu v černej běsnící živel. Lidi na palubě už klidní nejsou. Přesunujou se dál do útrob velký lodi a vrzající kov se zařezává do smyslových buňek jako nůž. Držím se zábradlí a sleduju blesky, který křižoujou oblohu. Je cítit takovej ten bouřkovej opar. To se přežene. 

„Dvěstě? To si děláš prdel.“ Opírám se o okýnko v taxíku někde uprostřed Bombaje týden před bouřkou, která mě připraví o fungující srdce. „Nedělám.“ Usmívá se oknířený Ind. „Dám ti kilo.“ - „Tak dobře.“ Po cestě do hotelu jsme nabourali dvě rikši, jedno BMW u kterýho se kvůli tomu skoro strhla rvačka, došel nám benzín a na sedadlo spolujezdce si Ind odložil placku naplněnou nějakým sajrajtem. A já proč mám tak zvláštní pocit na zadku. Trochu mě bolí hlava. Taxikář řadí rychlostní stupně nahodile a s takovou razancí, že musí mít snad kevlarovou převodovku. „Dvěstě.“ Prohlásil před hotelem a zamknul dveře. „To si děláš prdel.“ Zasměju se na něj. „Dvěstě.“ Zopakoval Ind a úsměv mi vrátil jako John McEnroe úder pálkou do hlavy. Nejsme na cikánským trhu. „Hovno! Nikdy. Tady máš kilo.Taková byla dohoda“  Bouchnul jsem vší silou do dveří. „Éée...e. Hrmphff...“ Ty vyskočily z pantů a vypadly na ulici. No vidíš to. „Fuck you!“ Zařval na mě Ind. Podíval jsem se do interiéru vozidla. „Well fuck you too. Good night.“ Tohle nemám zapotřebí, jedu na Srílanku. Mám čtyři dny čas.

Když se z dobře rozjetýho dne stane pořádnej průser, poznáte to hned. Uvědomíte si, že jste na špatným místě. Takovej ten známej pocit v podbřišku, kdy vám dojde, že se události zvrtly špatným směrem. Loď se divně zhoupla a ozvalo se pár výkřiků. Potom přišel drtivý náraz. Smetlo mě to na palubu společně s několika lidma. Je zvláštní, jak se v jedinej moment rozumě uvažující člověk změní v nemyslícího australopitéka. Nekoordinovaně pobíhající postavy do sebe narážejí a po zemi se povalujou mobilní telefony, který přepadávají přes palubu do černých vln. Mohutnej trup se naklonil na stranu a přes příď se převalila voda. Všimnul jsem si, že na hladině se zmítají první postavy. Tak tohle bude bolet hochu. Postavil jsem se na nohy a zjistil, že se nemůžu pohnout. Ochromil mě strach. Na mozek mi dopadlo tisíc vjemů a ani jeden mě nedokázal rozhoupat. Jen tak čumím kolem sebe a pomalu mi dochází, že by bylo dobrý něco udělat. Lehce se to řekne. Jenže jak, když se hrůzou nemůžu pohnout. 

Posledních pár měsíců to byl opravdu hektickej kolotoč a já se zmítám mezi kontinenty s frekvencí tak vysokou jako blikají geigery v okolí Černobylu. Vždycky mě zajímalo, jak to všichni ti byznysmeni dělají, že všechno stíhají. Vyřizují si emailové konverzace, pročítají tuny popsaných papírů, debatují o logistických problémech, zvládají vnímat akciový trhy v několika časových pásmech a v různých kurzech měn a k tomu všemu mají pořád dokonale vyžehlený obleky jako míval svýho času agent 007. Během jejich cest jim konta spokojeně rostou a já přiblble poslouchám dva z nich, kteří se krčí vedle mě na sedadle, že lítat byznys třídou je hrozná otrava. Ve zmačkaným triku a s třikrát propocenýma trenýrkamase jich mile ptám, proč teda seděj se mnou tady v dobytčáku. Od tý doby se mnou nehovoří a baví se výhradně mezi sebou.

Já nic z toho nestíhám. Pendluju zdánlivě bez rozmyslu letiště na letiště a ze státu do státu jako nerozhodný terorista, který nemá odvahu zmáčknout spoušť a udělat ze svýho mozku grafitti. V peněžence se mi kupí hromady drobných mincí různých měn a pokaždé u pokladny probírám hrstku jako trochu smutný autista. Desítky papírků z imigračních přepážek. Útržky letenek po kapsách a zmuchlaný účty za hotely, který budu potřebovat, ale nevím přesně kdy. Na kontě mám 17.60. Sedím na hotelu v Číně a je mi zima. Nepříjemná změna po dnech na Srílance a Filipínách. Všechny zlomeniny mě bolí od toho, jak se změnilo počasí. Vodafone mě spolehlivě odpíchnul od sítě, jako ostatně vždycky, když to nejmíň potřebuju. Internet funguje jen když držím notebook nad hlavou přesně v tom místě, kde povolí tricepsy i Stallonemu. Nakonec mi přece zablikala na Skype zpráva. „TY BLBCE KDE JSI?“ Chvíli na to tak čumím jako husa do flašky. Co jsem zapomněl? „V Číně blbče, sám jsi mě sem poslal.“ Odepsal jsem nakonec.

„Zavolej svojí mámě, volala mi asi třicetkrát. Prej jsi byl na operaci na Srílance. Už tři noci nespí.“ Poslední dobou se nemohu zbavit pocitu, že pořád jenom na něco čumím. „Éée...e. Hrmphff.., “ Zmůžu se nakonec. A vypadnul internet. Takhle je to vždycky. Jak se to prokrista mohla dozvědět? Telefon je mrtvej a pokusy o vytočení mezinárodního čísla z hotelovýho pokoje selhaly ve chvíli, kdy jsem se pokusil rozšlapat telefon a rozkousat nepoddajnou šňůru. Na recepci umí anglicky stejně dobře jako já čínsky. Děvčata jsou to čerstvá, hned po vyučení, takže nepomáhá ani když maluju obrázky. Po dvou hodinách se konečně podařilo dovolat na telefon mojí mamky. Bohužel se jí číslo volajícího, plné nul a devítek nelíbilo a hovor zavěsila. Moje máma má k telefonování ten zvláštní přístup z roku devadesát. Neví, že když někdo volá jí, že nic neplatí a i když jí kontaktuju třeba z Ameriky zadarmo, její druhá věta zní „Tak já už budu končit, abys neprovolal.“ Pro dnešek to vzdávám a jdu si zaonanovat. Nic lepšího už dneska stejně nevymyslím.

Jak voda pronikala do ocelovýho trupu, nabraly události rychlý spád. Držím se stěny kus od paluby, přes kterou přetejká divoká mořská voda. Svět je náhle plný nepříjemně tvrdých kovových předmětů. Musím se dostat pryč, jinak se potopím i s tímhle sráčem. Odrazil jsem se, abych překonal těch pár metrů a najednou jsem dostal ránu do obličeje. Utržená ocelová lavice mě přimáčkla ke stěně a ponořila mě pod vodu. Opustí vás síla a neuvědomujete si, co se vlastně stalo. V puse cítím sladkou chuť krve. Až potom když se chcete nadechnout a nejde to se vaše tělo zázračně vzepře. Odrazil jsem se skrz vodu a převalil lavici. Živel mi podrazil nohy a já se snažím opustit potápějící se vrak dřív, než si mě vezme sebou na věčnost. Ještě dva metry. Voda štípe do očí a zmítá se mnou jak se jí zrovna zachce. Trupem se provalila vlna, která sebou vlekla tuny uvolněných trosek a hasicí přístroj mi narazil do těla s neuvěřitelnou silou. „Éée...e. Hrmphff.., “ Potom už nebylo nic. Jen ticho. 

„Ahoj mami!“ Zahalekal jsem do telefonu. „To jsem já, co se děje?“ Máma na druhým konci potichu poslouchá telefon, jako kdyby čekala, že se na druhý straně ozve agent FBI. Ńevěří, že bych to mohl být jen já. Užije si se mnou dost. Pokaždé má o mě starost, když odletím někam do světa a její důchodcovská fantazie vybičovaná letitým sledováním TV Nova jí v hlavě přehrává příběhy, který by nevymyslel ani ten nejlepší scénárista. Doma ve schránce mi přistál dopis ze Srílanky. Máma tu divnou obálku s cizokrajnejma známkama posetou razítkama chvíli hypnotizovala a ve chvíli, kdy nasbírala dostatek výmluv pro svou zvědavost ji otevřela. Listovní tajemství se u nás od doby, kdy mě omylem zavřeli v Holandsku nepěstuje. Horší než Bushova agenda. Uvnitř ležel anglicky psaný rukopis a přiložená lékařská zpráva, které moje máma nerozuměla ani slovo. Nejdřív na ten dopis dva dni koukala v naději, že jí za uchem vyroste intergalaktická kapustička, která umí překládat všechny jazyky vesmíru a když se nic nestalo, rozhodla se jednat. Zašla za jednou paní, která pracuje vedle v baráku v lékárně a zásobuje jí pravidelnou dávkou léků. Společně s personálem lékárny se jim podařilo vyluštit jen pár slov. Bypass, Ship, Hospital, Brain a Srílanka. 

Tou dobou jsem byl už tři dny na cestě přes kontinety a snažil se právě s vtipem vysvětlit celníkům v Číně, proč mám sebou v batohu prášky na spaní. Moje máma se mi nemohla dovolat, protože jsem tou dobou používal čínskou simkartu a ta si s roamingem netyká. Volala mýho parťáka, kterej o mně v tu dobu taky nic nevěděl, jen jí ujistil, že se určitě nic nestalo. To je stejný, jako kdyby mojí mámě řekl, že se právě podrobuji operaci mozku v Singapuru na tržnici. Další dva dny nespala. U mýho bratra společně překládali dopis, kterej byl napsanej takovým škrabopisem, že jsem se s ním sám potýkal několik minut. Byl od rybářů, který navštívím pokaždé, když se na Srílanku dostanu. Otec rybář mě jenom informoval, že musel do nemocnice a má teď problém uživit rodinu, jestli bych mu nemohl poslat nějakej peníz. Jako důkaz přiložil svůj chorobopis. Ten, nad kterým teď usilovně dumá polovina lidí, která mě zná. A já nejsem dostupnej. 

Ty vteřiny, kdy se všechno vysvětlí jsou plné ulehčení. Ještě není do smíchu, protože ten strach je trochu ochromující, ale postupem času se chytnete za hlavu a začnete se prostě smát, protože to jinak nejde. Moje máma je člověk, který dokáže dojít logickou cestou k totálně absurdnímu závěru. Připravuju jí horký chvíle, který se dají jen těžko zprostředkovat a uvědomit si. Sama sebe vystavuje psychickýmu tlaku, kterej není založenej na realitě. Pro ní je svět dál na východ od Chorvatska něco jako Mordor. A ten její malej Pytlík tam pořád jezdí jakoby se nechumelilo. Všechny ty dny a hodiny strachu a čekání kdy všechno vyjde najevo jsou někdy hodně vysilující a nervózní. Znám to. Každej den jsem podobným tlakům vystavenej na místech, kde se o ně s nikým nemůžu podělit a kde se musím rozhodovat na základě svých uvážení. Tu bezmocnost dobře znám. Ani jsem mamině neříkal, že jsem k smrti unavenej a v mejlu na mě čekají tak těžký otázky, že by na ně nedokázal odpovědět ani Jamal Malik. Neřekl jsem jí, že si někdy nevím rady a připadám si ztracenej někde uprostřed světa. Nepochopila by to. Dokud nebudu sedět u ní doma na lavici a ládovat do sebe svíčkovou a ona mi nebude říkat že jsem příšerně hubenej, nemá smysl jí dělat starosti. Neříkal jsem jí to, protože ona to nějakým zvláštním způsobem ví. A kromě toho mi v druhé větě řekla, že už bude končit, protože ten hovor musí bejt děsně drahej. Odložil jsem telefonní sluchátko a otřel si zpocenou ruku. Chvíli tak sedím a dívám se na stůl za kterým sedí dvě Číňanky. Potom se chytnu za hlavu a začnu se smát.

Promiň Mami.