Prolítnul jsem davem na Central Islandu jako střela. Vím, kam se mám pohnout, abych zrychlil, umím odhadnout, komu se vyhnout a dokážu lehce přeskočit zábradlí tak, abych nezpomalil. Prosprintoval jsem kolem rohu na kterém stojí Citibank. Číňan oblečenej v bílým prostěradle, s rouškou na puse a s cedulí „Citibank is a Crook“ jen tak tak uskočil stranou, protože viděl, jak rozrážím dav před sebou. Taky umí předvídat a občas mu možná chce dát někdo z banky pár na záda, tak je ve střehu. Mám rád města. Jsou jako džungle. Prales, ve kterým se můžete ztratit. Aspoň na chvíli. Stačí mít trochu náskok. Srdce mi pumpuje do žil adrenalin a krev, která mě žene dopředu. Nemám už na výběr. Teď jsem v tom sám za sebe. Přeskočil jsem zábradlí a odrazil se od jedoucího taxíku. V dálce jsem zahlídnul běžící postavy. Sledují mě. Jsme na scéně všichni. Je nám jedno, jaký budou důsledky, protože teď už jde o všechno. Utíkám si pro život a na zádech jich s sebou pár nesu. Umím běhat. Pořád před něčím utíkám, ale tentokrát to dává smysl. Rozběhl jsem se mezi dvoupatrový tramvaje směrem k budově China Bank. Právě začíná světelná mrakodrapová show. Zdrhej!

Co byste dělali, kdybyste něco věděli? Kdybyste něco zjistili a mohli s tím něco udělat? Kdybyste se mohli rozhodnout? Kdybyste věděli, že to můžete nechat bejt a vám by do toho mohlo bejt hovno. Co byste udělali, kdyby s tím šlo něco udělat, ale nevěděli byste co? Kdybyste se museli rozběhnout a neohlížet se zpátky, protože tam vzadu už není nic, co by vás mohlo zachránit. Co byste udělali, jako obyčejní lidé, kteří tohle dělat nemusí? Rozběhli byste se? Kde přesně je ten impuls, kdy zahodíte všechny zábrany a roztrhnete papír napůl? Kde přesně se rozhodneme k tomu udělat cokoliv, co nám v tu danou chvíli dává smysl, a víme, že z toho bude složitá cesta ven? Tohle se často nestává, a když můžeme, vyhneme se tomu, protože to nezáleží na nás. Tohle není naše práce, náš život ani naše zodpovědnost. Tohle přece není moje povinnost! Mám utíkat před sebou. Před svýma průšvihama, před pár holkama, který mi někdy lezou na nervy a před blbostma všedního dne. Stejně jako všichni. Nejsem žádnej podělanej sprinter, kterej ve svým volným čase riskuje svojí prdel jen proto, že má pocit, že dělá správnou věc. Tohle já nedělám. Já utíkám.

Boční ulička. Proskočil jsem otevřenej pickup skrz na skrz a rozběhl se k nároží. Tam se dám doprava, po hlavní ulici, Zpátky mezi tramvaje, tam kde je hodně lidí a kde se mi nemůže nic stát. Dokud poběžím.

Náraz těla. Svalil jsem se na zem. Nepřemýšlíte, jen zuřivě kopete do všeho, co připomíná člověka. Cítím ruce, který se mi sápou po batohu. Někde se ozval křik. Kopu a mlátím. Jak to do hajzlu dělal ten Van Damme? V ústech cítím pot. Jsem na nohách. Ještě jeden kopanec do postavy pode mnou, odrazit se přes zábradlí, nohy zrychlujou a vzadu se ozývá nasraný křik. Zpátky v sedle. Makej! Vyběhl jsem na chodník, přeskočil stánek s ovocem a z kapes mi vylítaly drobný. Doběhl jsem tramvaj, která si to šine hlavní ulicí a naskočil dovnitř přes plechový dvířka. Podivný pohledy lidí. Protlačil jsem se do prvního patra. Mám plán. Nezavřel bych se jen tak někde v tramvaji. Tam bych byl snadná kořist. Tramvaj zastavila na zastávce. Stlačil jsem okýnko a vyskočil na betonovou stříšku zastávky. Už před měsíci jsem si říkal, jaký by to bylo to zkusit. Někdo z tramvaje na mě pokřikuje. Stojím na betonu a dívám se zpátky po kolejích. Na horizontu se objevily tři postavy, který utíkají za tramvají. Je to pár set metrů. Pár vteřin navíc. Musejí mě vidět. K vzteku! Rozběhl jsem se po stříšce, která plynule přechází do nadchodu nad hlavní třídou. Šikmá plocha mi ztěžuje běh, ale nezdržujou mě lidi. Nahoře nad silnicí mám pár sekund se rozhlídnout. Támhle seskočím!

Některý věci se prostě nevyplatí. Jenže jak rozlišíte, jestli to má smysl nebo ne? Jak to přesně poznáte? Seskočil jsem z betonový stříšky a rozběhl se směrem zpět mezi lávkami mrakodrapů. Nabírám rychlost, vím, že tohle umím. Je to jednoduché. Svaly zabírají na plný obrátky a pálí jako čert. Taková ta bolest, která vás vybičuje k maximu. Všechno, co musím vyřešit, se mrská v batohu na mých zádech. Už vím, co udělám. Jen se tam musím dostat včas. Přeskočil jsem zábradlí na schody a někde vzadu se ozývá povyk. Je dobrý vědět, kde jsou bez toho, abych se o ně musel starat. Odraz, dopad, zrychlení. Směju se, i když není čemu. Jen vím, že tohle zvládnu. Určitě. Tohle dotáhnu až do konce. Ale proč to tak je? To se musíme vrátit hezky na začátek. Až zpátky na letištní terminál. Každej příběh má svý souvislosti a momenty plný vaty, který se splétají do provázků vyprávění. Stovky zvláštních a zdánlivě nesouvisejících událostí, který se vlní naším životem jako neviditelný stezky. Pěkně od začátku. Až do konce.

ukázka z nový knížky Transit, která je právě v prodeji na www.rudolfhavlik.cz