Někdy mám trochu času. Opustím džungli betonových měst a když se dostatečně vyhecuju, abych vlezl dobrovolně do letadla, vyrazím někam kde můžu na chvíli vypnout. Neřešit životně důležitý nesmysly. Mám čtyři dny. A tak jsem se rozhodl, že se podívám zase k fotrovi do garáže.
Podle jednoho z těch milionů debilních průzkumů jsou Filipínci nejšťastnější lidé na planetě. Tady na ostrově Boracay k tomu mají ty nejlepší předpoklady. V Manile jsem ten pocit neměl. Přecpaná metropole otrávená výfukovým plynem byla horší než Bombaj. Neuvěřitelný vedro a les lidských trosek. Proč žijou tam když stačí odplavat pár kiláků a jste..ve snu.
Ostrov Boracay má na délku snad jen osm kilometrů. Nudle kousek od většího ostrova z výšky vypadá nádherně. Ostatně jako všechno z dálky. Přeplujete malý průliv a už po cestě na přívoz vás zkásnou na několik různých způsobů. Turismus je tady alfa omega. Ždímat se musí hned. A já se ždímám. Horko je spalující.
Boracay je asi nejprofláklejší destinace. Rozhodl jsem se na jistotu, přece jen mám jen čtyři dny. Takže žádný riskovaní. Dneska pěkně ze zálohy. Žádnej bivak se psama. Moře brázdí stovky katamaranů s posádkou která je nadržená na všechny peníze z vaší kapsy. A nebojí se zeptat. Němec, Rusák, Čech. Je tu celý svět. A pořád jsou lidé, kteří nosí slipové plavky s odznáčkem. Kde z toho strach.
Boracay má dvě hlavní pláže. White beach, kde se děje všechno důležité a nic, co by vás mohlo zajímat, pokud nemáte doma sbírku Ordinace na DVD. Stovky restaurací, nákupní centrum, občerstvení, organizované výlety, obchody se suvenýry které byly vyrobeny v Číně, tisíce turistů v tričkách s nápisem Boracay a připalenou koží.
Pláž narvaná k prasknutí lidmi, kteří sem přijeli užít si trochu ráje s televizí, čerstvými drinky a obsluhou až pod slunečník. Mezi nimi zběsile pobíhají Filipínci a nabízejí všechno co můžou. Na ledvinu jsem se neptal. Bá jsem se, že bych jí sehnal. Plavby, potápění, šnorchlování, jachting při západu slunce, rybaření. Nebo cokoliv jiného, když zaplatíte. Tlustých Němců s Filipínkama po boku, který váží asi třicet kilo tu napočítáte rekordní množství.
Vzadu, mimo hlavní běsnění polehávám večer na prázdný pláži. V bungalowu kde většinou neteče voda a internet moc nefunguje. Nikdo tam nechodí. Je to daleko do obchodů. Asi kilometr po pláži. U skalního výběžku večer blbnu s místníma. Dokud nemám ve foťáku víc vody než v trenýrkách.
A potom se vracím k bungalowu. Ležím na teplém písku a dívám se na divadlo, který se odehrává na obloze. Nic víc. Nic míň. Jen čumím, ležím, občas si dám cigáro a nějakej chlast. Tady zapomenete na všechno. I na ten kýč. Když ho totiž zažíváte na vlastní kůži, je to poměrně diferentní pocit. Je totiž reálný.
Ve dne bloudím po ostrově, schovaný pod kloboukem a brýlemi. Vládne tu pekelné vedro. Jen naprostý blázen nebo německý turista vyleze v poledne na přímé slunce. Na pláži je karcinogenů nepočítaně. Já hledám kousky bez turistů. I když tady to jde poměrně těžko.
Pokaždé večer tady odhodím drobnou prosbu o úspěšný let a sem tam se zastavím a dívám na ten podivnej výjev ve skále u hladiny moře. Drobnej detail kterej bych tu nečekal.
A potom je tu další večer. Válka barev na obloze. Očista duše. Zklidnil jsem se. Jen tupě zírám a drbu se na koulích. Paráda.
Tohle je takový trademark ostrova Boracay. Nenechte se mýlit. je to uměle vytvořená blbost s kovovým zábradlím a naproti, asi dvacet metrů odsud, stojí devět set lidí v restauracích a hraje tu rusko maďarský techno. Boracay trochu podvádí. Klame tělem. Stejně jako ten plakát.
Pravdou je, že mu to odpustíte, protože pořád má co nabídnout. Přírodu a moře. To ostatní zničil turismus a reprobedny. Ale když to necháte mimo svojí hlavu. Budete žasnout.
A sledovat lidi, kteří jsou pravděpodobně nejšťastnější na světě. Bodejť ne. Dolary tady lítají vzduchem.
Večerní projížďky na lodích. Když si počkáte, dostanete až poloviční slevu. A projížďka za to stojí. V tom se asi shodneme všichni. Přece jen jsme suchozemci.
Rybaření a šnorchlování je zábavná věc. Vidíte to, co obvykle plave v akváriu vzhůru nohama. Je to sice hodně organizovaná záležitost, ale na to sere pes. Mám tři dny. Spolknu cokoliv. Jsem v srdci námořník a tady se rozmočím jako hajzlpapír v míse.
A když budete mít štěstí, potkáte i tvory z knížek Julese Verna.
Boracay vás i překvapí. A nikdo v cestovce vám to neřekne. Celý ostrov je permanentně obklopen zeleným kruhem chaluh, které smrdí jako moje fotbalový fusekle po vítězný šňůře bez praní. Vláda se snaží chaluhy odstaňovat, ale samozřejmě s takovou kadencí, jak byste asi tušili. Takže, když do vody, tak nejdřív skrz smrdutou břečku. Máte alergii? Vaše chyba. Děti z toho staví dekadentní zelené smrduté hrady. Ale nikdo vás neupozorní. Na nějaký šuk ve vodě si nechte zajít chuť.
Pláž na druhé straně ostrova vypadá ze satelitu skvěle. Problém je v tom, že je plná kitařů, což mě osobně nevadí a naopak jsou mi ti lidé blíž než německá kultura naproti, ale blbý je, že na téhle straně mince fouká tak, že si nemůžu ani zapálit cigáro a všechen bordel z moře se hromadí na pláži. A tady, protože je tu méně turistů se vláda nesnaží.
Slunce vysoko nad hlavou znamená hotové peklo a oslňuje a spaluje všechno kolem. Odráží se odevšud. Od moře, od skla, od písku. Neuniknete. Leda do restaurace na mochito vedle nahlas se bavících Angličanů.
Nebo bloudíte po svým. Kolem skal u pobřeží, skrz bahno smradlavých chaluh, plných komárů a mušek a občas najdete něco hezkýho. Jsou jich tu stovky. Jeden se mi dokonce snažil dostat do plavek. Sebevrah!
A když slunce klesne, je dobré být zpět. Sedět na písku a dívat se. Protože to stojí za to.
A nezapomeňte si sebou vzít toho druhýho. Protože tady vám roztaje i ta nejprotivnější roštěnka pod sluncem. jen jí musíte pár dní zvolna opékat a podlejvat drahýma drinkama.
Na druhý straně se na nic nehraje. Tady se mi líbí. Týpek mi udělal kafe a šel stříhat. Kouříme, sedíme a nikde žádná debilní hudba z rádia. Jen šumění moře.
Na Boracay je dobré se nedívat. Je dobré se dívat z něj.
Občas si už musíte opravdu ufouknout, protože tohle je opravdový útok na sentimentální smysly. Za dva dni sebou šlehnu do Číny a budu mít co dělat, abych se stihnul probrat a odinstaloval si z ksichtu ten debilní úsměv.
Pláž na druhý straně ostrova je malá, trochu špinavá a je na ní bordel. zas na druhou stranu můžete dlouhé hodiny chodit a hledat věci, které přinesla voda. Ne že by to za to stálo, ale co dělat? A hele. Motorola!
Noc se přiblížila a já dnes přespím na lehátku na pláži. Nepotřebujete nic. Jen občas vodu a splachovátko. O zbytek se postará obloha.
Palmy, šumění moře a když se vám zachce i nějaká pohledná Filipínka, která vám udělá co vám na peněžence uvidí... Světské starosti.
Mračím se. Musím se vrátit. Do svýho života. opustit ten plakát se znepokojivými tvary. Našel jsem tu to, co jsem chtěl a čekal. Přes všechny hnusy turismu se mi odsud nechce. A tak si promítám do sítnice ještě poslední barvy dnešního dne. Abych nezapomněl. Nevrátím se sem. Pojedu jinam. Příště už nevyrazím na jistotu, ale budu hledat opravdové Filipíny. A už teď se těším.
Pravdou je, že tady na Boracay zřejmě žijí opravdu ti nejšťastnější Filipínci. Tady nouze nebude. Turistů je tu víc než korálových ryb a Boracay je v cestovkách pečlivě vyretušovaný. A tady? Tady už mu to odpustíte.
Protože když půjdete večer po pláži a všechno kolem se rozzáří barvama, vyměkne i ten nejtvrdší mozek. Sednete si, podrbete se na zádech, možná si zapálíte i cígo, vydechnete a řeknete si. "Kurva, tohle fakt nádhera." A tak sedím, vzpomínám na ten plakát z mého dětství a na tu...no..však víte...tu holku s těma kulatýma... a zbytek? To už je tajemství...
